Blíží se konec školního roku a s ním přichází období výletů za zábavou i poznáním. 30. května jsme letošní „výletní sezónu“ odstartovali zájezdem do Prahy. Téměř kompletní 8. třídu doplnila skupinka deváťáků, dále paní učitelky A. Grünwaldová, L. Hronová a M. Hájková a mohlo se v vyrazit.
Nejprve jsme se přemístili na Malou Stranu a navštívili budovu Parlamentu ČR. Absolvovali jsme instruktážní film o chodu této instituce a pak jsme na galerii byli účastni rozprav i hlasování našich zákonodárců. Možná že ještě více než jednání samotné na nás zapůsobila všudypřítomná bezpečností opatření, jež jsme museli důsledně dodržovat.
Po malém pikniku na Kampě jsme se prošli po Karlově mostě tam a zpět a poté zamířili na protější břeh Vltavy, do Národního divadla. Místo, které známe z fotografií a dokumentů, jsme měli možnost projít od sklepa po půdu, a to doslova. Na základní kámen z Řípu jsme sice nepoklepali, ale pozorně si ho prohlédli. Zjistili jsme, že do základů stavby byly zabudovány i obelisky z dalších koutů Čech, z Boubína, Trocnova, Domažlic, Blaníku i Buchlova, dokonce jeden připutoval z dalekého Chicaga. Zaslal ho tamější starosta Čermák se slovy „co krev pojí, moře nerozdvojí.“ Milé.
Zopakovali jsme si historii tohoto místa a pak už jen obdivovali a nasávali atmosféru. Informace, které jsme o Zlaté kapličce dosud měli, se umocnily a dostaly v našich myslích reálnou představu. Skutečně v tomto divadle vnímáte jeho pohnutý příběh na každém kroku, dýchá ze stěn, soch i obrazů. Když sedíte sami v tichém hledišti, nemůžete necítit doby dávno minulé. Divadlo totiž hovoří tichou řečí předků, kdy slovo Čech a vlastenec mělo ještě svoji váhu.
Ačkoliv jsme v divadle pobyli necelé dvě hodiny, máme kromě nádherných dojmů i několik humorných zážitků, z nichž vyplývá několik praktických rad a doporučení. Chcete-li si např. představení vychutnat v největším lesku, dobře vidět a slyšet, neváhejte zainvenstovat do vstupenek a usadit se na 1. balkonu uprostřed. Nejvyšší patra pak mají své kouzlo v tom, že jsou nejlevnější a stropní nástěnné malby Františka Ženíška máte téměř na dosah. Nevýhodou ovšem je, že se můžete z těchto strmých bidýlek celkem spolehlivě zřítit do orchestřiště. Trpíte-li závratí, pak se raději těmto místům vyhněte.
Zvláštní kapitolou je střešní terasa. Tam jsme vystoupali též. Protáhli jsme se železnými dvířky a ocitli se téměř v nebi, na střeše mezi obrovskými múzami upřeně hledícími v dál.
Zato my opatrně shlíželi na hučící město pod námi a bylo nám vedle těch obrovských soch všelijak. Múzy vás zde obklopují všude. Prostě jen čekáte, kdy vás která políbí a inspiruje.
Národní divadlo je, ve vší úctě, takový malý labyrint, v němž se dá poměrně lehce zakufrovat, což se to přihodilo i nám, když jsme se kochali. Proto je vhodné chodit vždy ve dvou a ve spleti schodišť se držet skupiny. Pokud tak neučiníte, jsou dobrou orientační pomůckou podobizny herců na chodbách. Když např. na své pouti několikrát minete Hugo Hasse, víte, že se točíte v kruhu a je třeba změnit směr.
Každopádně jsme moc vděčni za tyto nevšední zážitky a těšíme se, že do těchto míst příští rok zavítáme znovu, tentokrát již na představení.
Milí modřičtí občané, budeme rádi, když se k nám připojíte.
Jana Havlíčková, ZŘŠ
