Je již jistou tradicí, že se každoročně vydáváme s nejstaršími žáky do našeho hlavního města, abychom jim zprostředkovali setkání s nejznámějšími gotickými i barokními památkami, impozantními stavbami minulosti i současnosti tak, aby teoretické školní poznatky nabyly v představách žáků reálných obrysů. Je mnoho, co stojí za zhlédnutí, proto jsme povýšili letošní výlet na dvoudenní putování za tím nejznámějším, co Praha nabízí.
Naše první zastávka byla na Vyšehradě, místě vlády prvních Přemyslovců. Pod vedením poněkud nekonvenčního průvodce jsme vyrazili na průzkum celého vyšehradského areálu. Místo klasického výkladu jsme obdrželi baterky, MP3 se sluchátky a mohlo se začít. Nejprve jsme měli pocit, že jsme se ponořili do temných útrob hradu, ale vlastně jsme se pohybovali po skále, na níž byl hrad vystavěn, a na vlastní kůži pocítili význam stropních otvorů a průduchů. Netradiční pojetí prohlídky spočívalo v informacích, úkolech a instrukcích, jichž se nám individuálně dostávalo ze sluchátek od našeho průvodce a jež jsme plnili. Se zájmem jsme si prohlíželi originály soch z Karlova mostu, abychom je později mohli v reálu srovnat s jejich replikami, zjišťovali informace o lidech spjatých s tímto místem, identifikovali Myslbekova sousoší, obdivovali krásu i zajímavosti chrámu. Díky pěknému počasí jsme shlíželi na město pod námi a měli též pěkný výhled na protější Pražský hrad. Pomocí nápaditých pomůcek jsme mohli sledovat, jak v průběhu staletí měnil svou podobu, jak ho např. mohl vidět Karel IV. a jak ho vidíme nyní my. Nedílnou součástí tříhodinového programu bylo prozkoumání hřbitova slavných, tedy Slavína. Rozprchli jsme se po hřbitově a jali se vyhledávat místa odpočinku významných osobností, zapůjčeným náčiním čistili a upravovali nalezené hroby, neopomněli jsme ani zapálit svíčky. Takto prakticky pojatý výklad vzbuzoval u žáků zájem, tudíž je předpoklad, že si mnohé zapamatují.
Po krátkém odpočinku jsme se přemístili do Národního divadla. Zde jsme se už bohužel již museli pohybovat organizovaně, i když volný pohyb po budově by měl nepochybně větší ohlas. Opět jsme sestoupili do sklepení. Na obnažený základní kámen z Řípu jsme sice nepoklepali, ale se zájmem jsme si prohlédli i ostatními obelisky přivezené z významných míst naší země. Zajímavé, ale řekla bych, že opravdu se nám dech zatajil, až jsme se usadili v horní části hlediště. Historie tohoto místa, jeho zvláštní atmosféra na nás dýchala ze všech stran. Před očima NÁROD SOBĚ, pak nádherné Ženíškovy stropní malby a obrovský lustr s tisíci žárovkami jakoby na dosah ruky nás nenechaly chladnými a všichni jsme tak trochu podlehli kouzlu tohoto místa.
Protože se na nás začaly projevovat první stopy únavy a také rozdrásané paty v nevychozené obuvi přestávaly náš pochod činit radostným, zamířili jsme hbitým krokem na Hradčanské náměstí, kde jsme v kapucínském klášteře našli náš přechodný domov. Na jedné straně se nám nabízelo velmi jednoduché, prosté ubytování, na druhé straně skýtal pobyt v těchto prostorách neopakovatelný zážitek. Než jsme se zabydleli, ošetřili raněné a dostatečně se nasytili, venku se již zešeřilo a na další pochůzky jsme vyráželi již téměř za tmy. Ovšem bludiště a zejména Petřínská rozhledna zářily dodaleka. Téměř všichni si cvičně vyběhli až na její vrcholek, takže bylo jasné, že sil máme dost a že můžeme pokračovat do již turisty opuštěného a ztichlého areálu Pražského hradu. Nasvícený chrám sv. Víta působil impozantně, byl to mimořádný zážitek.
Noc jsme přežili všichni, my i klášter, jehož tiché zdi statečně čelily naší invazi. Ráno jsme využili výhodné pozice a mezi prvními navštívili sousední barokní památku s nejcennějším chrámovým pokladem v republice, poutní místo Loretu. Vnímali jsme nejen duchovní rozměr tohoto místa, ale především žasli nad skvosty tzv. Loretánské klenotnice, jimž vévodila Diamantová monstrance, zvaná též Pražské slunce, osázená 6222 diamanty.
Občerstveni tímto nevšedním zážitkem jsme poté sestupovali po kamenném dláždění dolů, do probouzejícího se města. A když se po Malé Straně rozezněla loretánská zvonkohra, čekala jsem, kdy z domu U Dvou slunců vyběhne malý Jan Neruda, nebo se alespoň objeví postavy jeho povídek. Nic takového se samozřejmě nestalo, město žilo svým tempem, lidé pospíchali do práce a kavárny čekaly na své první hosty. My jsme směřovali k Valdštejnskému paláci. Opět jsme žasli, tentokrát nad bohatstvím a okázalostí budovy i sálů, jimiž jsme procházeli. Nakonec jsme zasedli do kdysi velkolepé konírny, dnes jednací síně Senátu ČR. Poté jsme se přemístili do nedaleké Strakovy akademie, sídla vlády. Tato svěží, o dvě stě let mladší novorenesanční budova na nás zapůsobila milým dojmem, zvláště když jsme v tiskovém centru postáli před řečnickými pultíky našich vládních představitelů, či když jsme usedli přímo na jejich místa v zasedacím sále.
Celkově lze říci, že jsme se dozvěděli mnoho nového, nahlédli do míst běžným návštěvníkům mnohdy zapovězeným. I když jsme tedy zažili mnohé, všichni, tedy i já, pan učitel J. Jírů a pan učitel J. Žák, jsme podvědomě cítili, že ke spokojenosti všech zúčastněných chybí dvě věci, metro a KFC. Tak jsme se zase spustili do hlubin pražského podzemí, přestupovali z jedné trasy „krtka“ na druhou a to, že hoši nenaskákali do kolejiště, což v jednu chvíli reálně hrozilo, a že se všech 25 žáků vynořilo na Florenci, považujeme za zázrak. Usoudili jsme, že si zasloužíme odměnu a zamířili za „bismarky“ a „twistry.“ Nakonec přijel náš Student agency autobus, každý se sruloval do svého sedadla, PŘIPÁSAL SE, čímž se zamezilo nežádoucímu pohybu žactva po palubě vozu, sluchátka na uši a na závěr to nejlepší – přehrávače všeho druhu povoleny, ba dokonce nainstalovány. Pro mnohé to byl slastný pocit, ale je fakt, že v této fázi výletu jsme i my zcela nepedagogicky veškerou audiovizuální techniku uvítali s nadšením. Přesto věřím, že na dojmy z našeho výletu jen tak nezapomeneme.
Mgr. J. Havlíčková
